Obsah stránky

Historie obce

O nejstarším osídlení tohoto území svědčí archeologické nálezy z mladší doby kamenné a bronzové, z dob Keltů i starých Slovanů. Poprvé se název obce objevuje na listinách týkajících se kláštera chomutovského z roku 1281 ve spojitosti s Petrem, Přibyslavem a Václavem ze Sobčic. Z roku 1373 známe zemana Vaňka ze Sobčic. Před rokem 1390 držel ves Staniš ze Sobčic, následně roku 1399 přichází Jindřich ze Sobčic a roku 1408 Martin ze Sobčic jinak z Popovic. Roku 1429 vystupují mezi svědky na listině Jana Košíka z Lomnice označeni jako slovutní panoši Jíra Bořek a Vaněk Bořek – bratři ze Sobčic. V dalších letech se střídalo mnoho různých majitelů. Při první zprávě o tvrzi (na jejímž místě dnes stojí zámek) je uveden Jan Krupý z Probluze. Roku 1526 je zmíněn Václav Hrádek ze Stránky, od něhož koupil tvrz Hašek Zvířetický z Vartemberka. Pak je držel syn Michal a jeho manželka Lidmila z Pacova, která se po jeho smrti podruhé provdala za Zdeňka z Valdštejna, kterému pak statek odkázala. Za něho tvrz roku 1575 vyhořela. Valdštejn prodal statek roku 1577 své druhé choti Anně Hasištejnské z Lobkovic, rozené z Redernu, od níž koupil tvrz, dvůr a ves Sobčice s kostelem, mlýnem, řekou a dílem Jan Bořek Dohalský z Dohalic. Tato rodina držela Sobčice až do roku 1623. Roku 1627 koupil statek Albrecht z Valdštejna, který nechal v letech 1630–1634 postavit na místě původní tvrze raně barokní zámek, udělil v léno zámek se statkem Stanislavovi a Janu Jiřímu z Dohalic. Bratři se rozdělili – Sobčice si ponechal Stanislav, Jan Jiří pak Podhorní Újezd. Od roku 1661, kdy statek se zámkem, dvorem a kostelem patřil kartuziánskému klášteru ve Valdicích, byla ves střediskem kultury a vzdělání. Roku 1710 založila zde vrchnost školu. Statek vlastnili kartuziáni až do svého zrušení císařem Josefem II. v roce 1782. Po odchodu mnichů připadl pozemkový majetek náboženskému fondu, který měl zajistit zřízení lokálie v Sobčicích. Na zabavených panstvích byly zrušeny všechny vrchnostenské dvory. Pozemky byly rozparcelovány a sedláci již nechodili na robotu, ale platili peněžní roční dávky. Statek Sobčice byl v dražbě roku 1791 prodán Ferdinandovi knížeti z Trauttmansdorffu, v majetku jeho rodu byl držen až do roku 1945, kdy přešel konfiskací do majetku Národního pozemkového fondu.

VZNIK NÁZVU OBCE

Jméno dal obci rod po Sobků. Členové rodiny se nazývali Sobčíci a toto jméno rodu bylo přeneseno na název obce.

ZAJÍMAVOSTI

Velkou zajímavostí okolí Sobčic jsou čtvrtohorní usazeniny. Ve vrstvách písku lze nalézt překrásné ukázky nerostů, např. achátů, jaspisů a karneolů. Zajímavou kapitolou v kronice obce je Pověst o sobčických lipách. „Na jaře roku 1423 se rozhodl Jan Žižka z Trocnova ztrestat nejvyššího purkrabího krále Zikmunda – proradného Čeňka z Vartemberka, jehož statky se rozprostíraly mezi Jičínem a Novým Bydžovem. V dubnu dorazil slepý hrdina do Hradce Králové a tam v starobylé síni gotické radnice připravoval se svými hejtmany Loudou a Divišem tažení proti odbojnému Čeňkovi. Na hrad Valečov, k Žižkovým blízkým přátelům a spojencům bratřím Bartošovi a Bernatovi z Valečova, byl vypraven rychlý posel – Jiřík z Ostromíře. Při zpáteční cestě ho však u Konecchlumí zajali Čeňkovi lidé. Druhého dne navečer pak dorazila k slavnému vojevůdci panna Zdeňka, dcera sobčického zemana, a s pláčem vyprávěla, jak k Sobčicům znenadání dorazilo Čeňkovo vojsko a zaútočilo na tvrz pod Chlumy. Boj proti přesile byl těžký – v zoufalém okamžiku rozhodl sobčický zeman opustit tvrz a stáhnout se zadem do blízké doubraviny „Kabátů“. Většina se dostala do bezpečí, ale Zdeňčin otec i její bratr Javor padli. Zemřela i Zdeňčina matka, která byla v boji zraněna. Dřevěná sobčická tvrz pod Chlumy byla spálena a Zdeňka zůstala poslední z rodu sobčických zemanů. Je však odhodlána spolu s dalšími věrnými bojovníky pomstít padlé i zničenou sobčickou tvrz. Žižka i ostatní táborští hejtmani s dojetím vyslechli Zdeňčina žalující slova, a Diviš Hradecký, jenž dobře znal zdejší kraj, radil vytáhnout ještě v noci s veškerým vojskem k Hořicím. 20. dubna 1423 se Žižka se svým vojskem opevnil u kostela svatého Gotharda na stejnojmenném vršku nad Hořicemi. S bujarým jásotem za ním přispěchala i nepřátelská jízda. Čeněk, jistý si svým vítězstvím, poručil jezdcům sesednout s koní a útočit pěšmo. Táborité však byli připraveni. Pěší útok odrazili střelbou, a teprve pak vyrazili z vozové hradby. V husitských předních řadách bojovala i statečná panna se svým oddílem. Zle dotírala svým pádným mečem na železné rytíře a ti, ač neradi, se dávali na ústup. Připoután k opodál stojícímu vozu napjatě sledoval rozhodný boj i Čeňkův zajatec Jiřík z Ostromíře, jenž měl být svědkem Žižkovy porážky. A zvláštním řízením osudu to byla právě Zdeňka, kdo ve válečné vřavě a zmatku Jiříka zahlédla, osvobodila a dovedla do Žižkova tábora. Bitva vyvrcholila vítězstvím husitů, které bylo na vrchu Gothardě přijato s velikým jásotem. Po díkůvzdání poručil Žižka odtáhnout k Sobčicům pod Chlumy. Opodál spálené tvrze nakázal zasadit mladou lípu. Pod ní pak byla rozložena archa (skříňový oltář), u které byl před svědky Janem Žižkou z Trocnova, Divišem a Loudou oddán Jiřík z Ostromíře se Zdeňkou ze Sobčic. Tak je pověst zapsána v kronice.

V katastrálním území obce se nachází pět nemovitých kulturních památek zapsaných ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek. Jedná se o kostel sv. Prokopa, rejstříkové číslo 27098/6-1375, zámek, rejstříkové číslo 11635/6-1374, socha Anděla Srážce s Tobiáškem, rejstříkové číslo 12357/6-5583, socha sv. Jana Nepomuckého, rejstříkové číslo 33065/6-1377, a socha sv. Vojtěcha, rejstříkové číslo 32670/6-1376.

zdroj: Publikace Drobné památky Podchlumí